Domenico Sigalini: Katecheze o přátelství

(Senigallia, 30. 8. 2007)

 

Přátelství činí náš život krásným

Je možné být mladý a nemít přátele? Myslím, že ne. Na světovém setkání mládeže v Paříži jsem potkal jednoho chlapce, který ztratil kamarády a zůstal sám. Když jsme se setkali, řekl mi: jestli nenajdu své kamarády, zabiji se! Já, abych zmírnil jeho drama, jsem mu řekl: jestli se zabiješ, budu muset dát kupu peněz za tvoji rakev. Radši tě posadím na vlak a mnohem levněji tě pošlu domů.

Pro mnoho mladých lidí podobné osamocení způsobuje strach. Je prokletím nemít možnost počítat se vztahem vrstevníků, vyprávět si o blbostech a úletech. Bez přátel není možné cítit se normální. Někteří brouzdají hodiny po internetu, aby někoho našli. Když pak nějakého fiktivního kámoše najdou, hovoří s ním podobně jako to dělají malé děti s panenkami nebo s autíčky.

Svět se stal globální vesnicí, ale výsledkem je stále větší samota. Snadná komunikace a přesuny nezvětšily kvalitu vztahů. Děti i dospělí trpí samotou. Snažíme se uniknout masovosti a zároveň si vytváříme doupě bez komunikace.

„Je tu něco ještě strašnějšího než smrt nebo než věčnost bez cíle… Je to samota.“ (To říká Opal Dylanovi Dogovi v jednom scénáři o zombie.)

Samotářské pankáče všude doprovází pes, aby se necítili sami. Aspoň ten jim dělá společnost.

Všichni potřebují příležitosti, aby řekli, jak na tom jsou. Nepotřebují ani tak někoho, kdo jim řekne, co mají dělat, jako spíš někoho, kdo bude sympatizovat s jejich potřebou lásky a chápat jejich frustrace, jejich potřebu být přijati i strach z rizika odmítnutí. Právě proto má člověk nablízku přátele. Někoho, kdo je na tvé straně i když s tebou vždycky nesouhlasí, někoho, kdo tu je, kdo tě chápe a kdo tě nezradí.

Zkušenost přátelství je velmi různá, může mít všechny možné podoby útěku od samoty či sebedarování, nezištné komunikace či zištné výměny. Je obrazem rozmanitého světa mladých, který jej načrtává svými city a pocity, naplňuje jej svými touhami a dobrodružstvími.

Je mnoho způsobů, jak být kamarády, jak se vzájemně sdílet, vést dialog, navzájem se  podporovat. Zde je několik z nich:

 

1. Přátelství zlatokopů

Všichni si jistě vzpomeneme na zlatokopecké westerny, které nám přibližují náročné hledání zlatého štěstí podél říčních břehů. Sdílení únavy, hořkosti, hladovění, napětí. Na první pohled jsou zlatokopové neodlučnými a solidárními přáteli – co je moje, to je tvoje. Všichni jsou zaměřeni na stejný cíl. Avšak běda, když jeden objeví kus zlata větší ceny, protože druhý je připraven jej okamžitě zlikvidovat jen proto, aby mohl nález sám zpeněžit. Mnoho mladých žije v kamarádstvích tohoto typu: jsou to kamarádství z nutnosti, která existují jen po dobu, kdy lze těžit výhody. Pokud tento přínos pomine, skončí i kamarádský vztah, jeden na druhého zapomene nebo se dokonce  vše obrátí ve válku, která zneužije důvěry předchozího vztahu.

 

2. Přátelství typu „kousni a uteč“

Existují jen kvůli překonání osamocenosti a jejich trvání zpravidla nepřesahuje rok. Ujišťují se o věčném trvání, aby zakryli zjevnou povrchnost tohoto vztahu. Vznikají na plážích s úmyslem lehce druhého napálit či s ním zalaškovat. Potřeboval jsem matračku a našel jsem ji, zítra možná zas já posloužím někomu dalšímu. Hlavně že jsem nezůstal sám jako pes.

 

3. Virtuální přátelství

To je vztah pro člověka, který je již zvyklý žít ve své hrobce s virtuálními kameny a bránami, jež umožňují vyjít z osamocení. Vzniká z toho blog, který se zdá zajímavý, ale ve skutečnosti se jedná jen o šílenství, do kterého někdo další zas přidává své úlety. Je to souhrn prázdnot oslazený nějakou tou fotografií, klipem nebo citátem, jenž zní překvapivě, něžně nebo hluboce, ale pak jej stejně nalezneš na stránce vtipných esemesek. Někdy tě však obohatí, pomohou ti pojmenovat  to, co žiješ, udělat ti společnost. Když se pak ale chceš s někým ze svých virtuálních kamarádů setkat, na domluvenou schůzku nepřijde. A tak znovu přicházejí pochybnosti a pocit, že pro nikoho nic neznamenáš.

 

 

4. Přátelství, jež není jen kamarádstvím, ale není ještě „chozením“

Všiml si, že se na něj dívala jinak, že se snažili být spolu sami, že se nejednalo jen  o opsání domácích úkolů nebo gentlemanskou výpomoc s nákupem. Ale neznamená to nic víc. Neblázni a neber si všechno jako dychtivec. Jsme přátelé a hotovo. U srdce je však úzko, pokud si nezavoláme. Na začátku to provázejí nevinné fantazie, jež se později stávají až příliš odvážnými. Pak se zas vrátíš nohama na zem a je ti jasné, že je tu něco víc, ale teď že je třeba být především přáteli.

 

5. Přátelství ve smečce

Často se kamarádský vztah stává drogou, bez které nemůžeš být. Když něco děláš sám, už myslíš, jak o tom budeš vyprávět v partě. Nacházíš všemožné výmluvy a důvody pro to, abys s nimi mohl být. Občas se nehorázně pobavíte, občas se „zděláte“ pod obraz. Tvá osobnost se mezi takovými kámoši jakoby rozpouští. Děláš to, co všichni, a nedokážeš mít pod kontrolou, kam až tě ve svých úletech a destrukcích dotlačí. Všechno se zdá snadné a normální. Vždycky někdo zaplatí za všechny. Teď však nejsi na řadě ty… a nebudeš nikdy.

 

6. Přátelství školních lavic

Byli jsme spolu po mnoho let, ale nikdy jsme si neřekli nic z toho, co je opravdu důležité. Museli jsme se stále podporovat v naší spolužácké roli, se kterou jsme se nikdy neztotožnili, ale bylo to zkrátka pohodlné pro mě i pro ně. Zpočátku to byla obrana a později jsme si na sebe zvykli, aniž bychom se více poznali. Zažili jsme i pěkné věci, ale nikdy to neznamenalo nic podstatného pro náš život. Nemůžeš se vždy spolehnout na to, že tě učitelé berou vážně. A pokud tě někdo přece jen posunul v poznání pravdy, vzalo to za své v rutině všedních dní.

 

7. Tajné přátelství: nikomu ani muk

Existují také podivné vztahy založené na bláznivých nápadech a jako obrana před úplným zmagořením. Jsou jako ocel, ale jen k rozbíjení. Jejich součástí jsou i dost tvrdé naschvály, v nichž člověk ventiluje své potlačované instinkty, neuhasitelné hněvy a slepé energie. Hlavně o tom nesmí nikdo vědět. Je to druhý, úplně jiný život než ten, který znají ostatní. Máme tvář vzorných děvčat, ale mezi sebou si chceme dokazovat, že si můžeme dělat, co chceme. Nějaká ta droga, pár kšeftů nebo cokoliv, co nám dá pocit soběstačnosti.

 

8. Přátelství pouliční party: nudíme se a čumíme

Není tak povrchní jako ve škole. Občas cítíme potřebu se setkat, jen tak pokecat a nudit se, stále na stejném místě náměstí. Mlátit prázdnou slámu až do večera, čekat, že se stane něco zvláštního, že snad někoho napadne něco lepšího. Jsme však všichni neschopní skutečné otevřenosti a konfrontace, neschopní prožít dobrodružství. Neseme sem své kosti, jen protože je nemáme kde složit. Takovou atmosféru mají někdy i setkání křesťanských společenství mládeže.

 

9. Přátelství z dobré vůle

Je tu ještě jiná možnost, jak spolu žít, aby to mělo šťávu: dát se k dispozici druhým. Probdít s druhými třeba celou noc a prožívat štěstí i z maličkostí, protože jsi zvítězil nad nudou a nicneděláním. Někdo ti nabídne důvěryhodnou alternativu, ty se do toho obuješ a najednou zjistíš, že máš s druhými pro co žít, že život vůbec nemusí být jen nuda nebo jen prázdné chvástání. Že je možné prožít noc nejen pro sebe, ale třeba i ve službě druhým.

 

Žádný seznam by nedokázal vystihnout všechny možnosti a podoby přátelských vztahů mezi mladými. Každý si jej může udělat podle sebe. Vzniká tu ale jedna společná otázka: Jakou podobu mohu dát svým přátelstvím já? Existuje vůbec pravé přátelství? Pokud ano, jak vypadá? Jak je možné pozvednout běžné kamarádské vztahy? Kdo je to přítel? S kým a jak se mohu přítelem stát já?

 

PŘÁTELSTVÍ JE…

Přátelství je štěstí, které se rodí z darování

Není možné být přáteli, pokud se neobrátíme o 180 stupňů směrem k druhému a nezapojíme všechnu svoji citlivost, pozornost, péči a komunikaci k druhému, k druhým. Přátelství je první zkušenost, která znamená překonání sobectví, instinktu, který směřuje všechno jen k sobě. Je to nezbytný prožitek, abychom dokázali přesáhnout okruh citů své rodiny; i v okruhu příbuzných je důležité počítat s přátelským vztahem, který přesahuje běžné rodinné role.

 

Přátelství znamená stále vědět, že někomu je se mnou dobře a já ho o to nechci připravit

Znamená to, že přítel a přátelé se v naší přítomnosti mohou vyjadřovat svobodně a s důvěrou, vědí, že budou pochopeni a nikoliv souzeni, že jim pomůžeme a ne zneužijeme, že jim budeme naslouchat, ne je ignorovat. Přátelství znamená vytržení z nudy, neboť se zde může projevovat naše energie a kreativita, máme možnost vidět život z různých úhlů pohledu. Když máš starostí nad hlavu, druhý ti poradí a pomůže ti to zvládnout. Přítele nikdy nevyhodíš ze svého domu, neděláš nedostupného, když ti volá, neodvracíš zrak, když jej potkáš.

 

Přátelství je příbuzné s něhou

Dnes je třeba, abychom v sobě nechávali dozrát určitou jemnost a něžnost, nikoliv obhroublost a hranou přemrštěnost jako v nějaké reality show. Něha se vyjadřuje skrze oči, tón řeči, gesta. Mám na mysli něhu ryzí, upřímnou a poctivou, která vychází z bezúhonného ducha, z přímého srdce a jejíž účinky vyzařují z tváře a vůbec z celého jednání.

Chování jemné, srdečné a pozorné, které přesahuje pouhé osobní příjemné pocity, je pramenem pravdivých lidských vztahů. Nikdo z nás nežije jen z chleba nutného k přežití. Všichni chceme žít „lidsky“, všichni chceme být vřele přijati. Všichni přátelé se musí cítit skutečně přijatí, jako bychom každému z nich říkali: „Je dobře, že existuješ.“

Přítel je jednoduchý a čitelný. Vnější gesta jsou vždy znamením vnitřních pocitů. V kontaktu s přáteli se tedy vyhýbej všemu, co může působit nevlídně a tvrdě – drsným vtipům, ironii, sarkasmu. Usmívej se, ale nikdy se nikomu nesměj. Smích na účet druhého velmi snadno zraňuje. Upřímný úsměv je však vždycky darem.

Něžnost znamená, že se člověk odpoutá od sebe a zaměří se na toho, ke komu směřuje vztah, aniž by si jej přivlastnila. Druhá osoba je pak obdarována láskou, která nechce ani panovat ani citově využívat pro vlastní potěšení. Vztah tohoto typu není nikdy zdrojem úzkosti nebo nepokoje; je naopak pramenem pohody, energie a síly.

Hluboká a upřímná něžnost se může zrodit jen z velké vnitřní síly. Není možné ji zaměnit za schopnost lehce se dojmout nebo za schopnost spontánního vylévání citů. Aby byl člověk silný, je nutné, aby byl nezávislý, aby nepovažoval druhé za prostředky k zaplňování vlastních citových prázdnot. Opravdová něžnost se dále neomezuje na osoby, které projevují potřebu být milovány, a není odpírána těm uzavřenějším či málo usměvavým. Nezastavuje se na zdáních také proto, že mnozí pod zdánlivě nevlídným výrazem skrývají velmi jemné srdce.

 

Přítel naslouchá

Schopnost naslouchat je znamením velkého přátelství. Je to zároveň jedna z nejtěžších věcí, protože předpokládá velký smysl pro vztah a respekt k druhému, hodnoty, které ve světě nejsou moc běžné. Se schopností naslouchat se nerodíme, ale učíme se jí.

Naslouchat znamená mít mysl zcela svobodnou od jakéhokoliv předsudku, od jakéhokoliv předchozího soudu. Znamená to kompletně se otevřít pro druhého, který je úplně jiný než my.

Je to především vůle chápat. Tento úmysl je základem pro skutečné pochopení druhého. K tomu je důležité říci dvě věci: Slova vždy obsahují něco nevysloveného z toho, co člověk prožívá. Nevysloveného protože nevyslovitelného. Žádná myšlenka druhého nikdy není abstraktní. Vždy se v ní zrcadlí pocity a různorodé originální obsahy. Chtít pochopit znamená usilovat o vytušení všeho, co je za slovy. Pokud se neudržíme a skočíme druhému do řeči svou odpovědí, námitkou či útokem, potlačíme nejdůležitější část jeho řeči a komunikace se naruší.

Nasloucháme nejen sluchem, ale celou svou osobou – také tělem a zvláště očima. Je tu jazyk naší přítomnosti, který umožňuje druhému pochopit, nakolik se v té chvíli tvůj zájem a tvá pozornost koncentrují na to, co říká. Je třeba vždy nechat hovořit sílu pravdy, nikoliv ohnivost řeči.

 

 

 

Dospělý přítel

Dětství mnoha z nás bylo spojeno s životem v rodné farnosti, s kostelem a farou. Poté, co jsme statečně překonali vše, co nám bránilo, jsme z tohoto prostředí utekli. Mnozí se však po určité době vracíme. Štěstí, které jsme chtěli nalézt daleko od církve a bohužel často také daleko od Boha, bylo pouhou chimérou. Ale s kým bychom se tady na faře chtěli setkat? Aspoň s nějakým kámošem, který tě nezavalí svými starostmi, se kterým můžeš být, aniž by ses cítil využívaný nebo přijatý pouze ze zištných důvodů. Bude tu někdo, kdo nás přijme do svého příbytku, aniž bychom si to zasloužili? Naleznu zde snad společnost, v níž nemusím stále předvádět excelentní výkony? Mám v sobě žízeň po věčnosti a touhu po očištění, které neuhasili ani falešní sobi ani Vyvolení ani Big Brother. Budu moci právě zde hledat odpovědi na otázky, které v sobě nosím?

Pohostinný dům není místem, kam jdeš jen proto, že nevíš coby, ale je místem, v němž je stále opravdový přítel, který tě čeká, který tě dokáže nadchnout pro velké věci, který je schopný tě přijmout, i když se o ty velké věci nezajímáš. Je to někdo, kdo tomu skutečně věří a chce ti předat pravdu.

Ty můžeš právem říci: víš, že já chci znát pravdu, ale, prosím, neříkej mi ji řečí filozofů, v suchopárných frázích nebo ve svých vysokých hypotézách. Jestli mě chceš fascinovat, musím v tvé pravdě cítit nadšení. Asi tě tisíckrát zklamu a naštvu, protože se mi bude zdát klamná nebo směšná, nebo protože tě budu podezřívat, že to děláš jen z povinnosti. Vzpomeň si na podomního obchodníka, který se snaží prodávat své zboží. Nezajímá mě jeho schopnost oklamat, ale tvořivost, kterou investuje do toho, aby tě fascinoval. A já bych chtěl právě být fascinován pravdou.

 

Přátelství je schopné nasadit život. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život. Nenazývám vás služebníky, ale přáteli. Takové je přátelství Ježíšovo.

To je přátelství, které se nám dostalo darem. Tyto věty z evangelia nám pomáhají radikálně proměnit naše přátelství, vidět je Ježíšovýma očima a žít je s intenzitou vlastní jemu.

V evangeliu je mnoho gest, která nám umožňují chápat, jak Ježíš prožíval přátelství. Posuňme toto naše přemýšlení na úroveň kontemplace. Nechme se provokovat přítelem Ježíšem. Vtělení, tedy skutečnost, že se stal člověkem, znamená ponoření se do každé propasti lidského života a do každé její hodnoty; znamená to, že se stal přítelem, který zakoušel jemné city hluboké lásky a niterného společenství s přáteli.

 

Ježíš se zadíval na bohatého mladíka

Tím dlouhým hlubokým pohledem mu vyjádřil lásku.

Nejprve naslouchal jeho hovoru a v jeho srdci zahlédl touhu po opravdové kráse, radikalitě a dobru. Jak by jej nemiloval, jak by mohl dát nějaké předem připravené odpovědi člověku, který má touhu žít takto, který se bez kalkulací vydává do jeho rukou "aniž by věděl, jakou smrtí zemře"? Nyní všichni cítíme, že tento Ježíšův pohled se obrací na nás.

Mladí, kolik jen pohledů se na nás obrací?! Pomyslete na ten vyčítající pohled dospělých ve chvílích, kdy máte za to, že vám nemají co vytknout. Vzpomeňte na ten milý pohled mámy ve chvílích, kdy jste v koncích. Nebo na čistý pohled přítele/přítelkyně. Myslete především na ten láskyplný pohled, na který jste se připravovali. Už delší čas jste o sobě věděli, pak jste si předávali vzkazy všemožnými smskami, a najednou máte toho druhého před sebou na rande. Má ještě ty své sluneční brýle, jež mu zakrývají tvář, ale pak je konečně odkládá a vy se mu můžete podívat do očí, můžete se do nich zahledět navzájem a dokázat neuhnout, protože potřebujete hledět až do duše.

Podobně si můžeme představit Ježův pohled: pohleděl na něj s láskou, s veškerým svým citem. Ten mladík, to jsme my. To na nás se dívá Ježíš s láskou, probouzí nás k životu a přijímá nás do svých snů. Ano, patříme do jeho snů. Doufejme, že se nepromění v noční můry.

 
Ježíš bere za ruku slepce z Betsaidy

Slepec z Betsaidy je jiný než jiní slepci. Když Ježíš prochází městem, oni za ním křičí svoji touhu po zraku. Tento je jak smířený s osudem, že se nevzrušuje, aby s tím něco dělal. Jsou tu druzí, kteří ho představí Ježíšovi. Má dobré přátele, kteří se o něj dokáží postarat. Má kolem sebe lidi, kteří jej mají rádi, ale to k znovuzískání zraku nestačí. Avšak jsou to oni, kteří jej svěří do mocných rukou Ježíšových.
Kontemplujme toto něžné gesto. Ježíš, zahlcen návalem lidí, kteří mu nedají ani chvíli oddychu, podává slepci ruku. Bere slepce za ruku, protože jej musí vést, protože mu chce dát pocítit teplo svého přátelství, protože slepec potřebuje cítit skrze ruku možnost důvěřovat. Mnozí jej často brali za ruku, aby jej někam doprovodili, ale pak jej nechali zas slepého, odkázaného na další a další pomocné ruce. Avšak Ježíšovy ruce jsou ruce živého Boha. Jsou to jemné ruce toho, kdo umí pohladit, kdo dodává sílu, kdo dává slyšet tlukot svého srdce. Chci fantazírovat o tom, kolik jen komunikace muselo proběhnout v tom kontaktu rukou. Chci si představit slepce se srdcem až v krku, celého odevzdaného Ježíšovi. Chci pomyslet na Ježíše, který podává ruku tomuto zraněnému a trpícímu člověku. Chci si představit, že Ježíš chce ve svých rukou stisknout i mé ruce.

 

Ježíš strhne Jana, nejmladšího apoštola, a fascinuje jej svým přátelstvím

Z deníku evangelisty Jana

Chceš vědět, jak to všechno se mnou začalo?

Byl den, jako každý jiný. I když je pravda, že od té doby, co na mě hluboce zapůsobil Jan Křtitel, všechno bylo nějak zvláštní. Konečně jsem totiž slyšel někoho mluvit jasně.

Už mě přestávalo bavit takové to náboženství páchnoucí plísní, podobně jako to vše, co se odehrávalo v chrámu. Ptal jsem se, zda je možné, aby se Bůh nechal takto zasádrovat. Stvořitel, Jahve, Všemohoucí, přece nemůže bydlet daleko od srdcí lidí. Měl jsem v sobě očekávání, naději, sny o jiném světě, o pravém životě a zatím mi představovali Boha jako strážce kamenů a zapisovatele sbírek. Cítil jsem potřebu změny, ale netušil jsem směr.

Jan Křtitel mi jej dal pochopit toho dne, kdy ukázal prstem na Ježíše se slovy: to je on, jeho následujte; on ponese na zádech vaše deprese, vaše neřády, on ponese daleko všechno zlo, které jsme si byli schopni uštědřit, on je beránek, který odnímá zoufalství, on je příslibem štěstí, on je vaše pravá budoucnost.

Hned jsme se tedy vydali s určitým odstupem za ním. Zpočátku jsme byli jen zvědaví. Ne, nešpehovali jsme, ale potřebovali jsme tomu přijít na kloub. On si nás však hned všimnul. Dobře si vzpomínám na tu naléhavou otázku, na tu intuici jej následovat, na tu touhu otevřít mu srdce, i když jsme si jím ještě nebyli úplně jisti. Teprve to jeho známé: "Koho hledáte?" vyřešilo všechno.

Ihned jsme pochopili, že s někým takovým stojí za to se do toho vrhnout. Hned jsme s ním chtěli být: "Kde bydlíš?" Máš někde nějaký příbytek nebo jsi jak Jan Křtitel, který žije mezi kameny? Je tu nějaké místo, kde ti můžeme říci o tom všem, co hněte naši duši?

"Pojďte a uvidíte. V mém životě není nic, co byste se mnou nemohli sdílet. Vše, co jsem, je pro vás. Já nemám tajemství, tajné techniky, komfort pro sebe ani žádné kalkulace. Jestli přijmete mé společenství, musíte však opustit svá sluchátka a své mobily, své playstation a CD, vaše sbírky MP3 a vaše Ipody, zkrátka vše, do čeho se balíte a čím se bráníte..."

Rozhodli jsme se jít a strávili jsme s ním celý den. Vzpomínám si, jako by to bylo včera: byly čtyři odpoledne. Odvážil jsem se, riskoval jsem a změnil se mi život. Od té doby jsem se již od něj nemohl oddělit. Dokonce i když všichni utekli, já, prostoduchý, podle nich mladíček bez zkušeností, jsem zůstal tam pod křížem.

Jaká to jen byla obrovská radost, o které jsme, celí šťastní, všem vyprávěli! Vtáhli jsme do toho i podezřívavé dospělé, známé rybáře jako třeba Petr. Byl to vážně velký Boží dar, že mě onoho dne povolal. Naučil jsem se, že když slyšíš takový apel, nesmíš se zastavit, nesmíš se nechat svazovat vzpomínkami, je třeba se do toho vrhnout, riskovat.

Až ve svém stáří jsem se dostal k tomu, abych sepsal své úvahy o našem hlubokém vztahu, o té ukrutně smutné smrti i o vzkříšení, jak jsme to velikonoční ráno s Petrem běželi se srdcem v krku. Musím říci, že jsem byl celou dobu přesvědčen, že to bylo nádherné odpoledne, kdy jsem jej potkal. On mi totiž změnil život.

 

Ježíš ví, že má přítele, který ho kdykoliv přijme: Lazara

Spojovalo je velké přátelství. Neudála se mezi nimi žádná zrada, jak se to často stává ve vztazích, které jsme prožívali v době dospívání. Vzpomínám si na nápis ve stylu graffiti v jedné horské zatáčce: PŘÁTELÉ, PŘÁTELÉ, PŘÁTELÉ... NA HOUBY! Říkám "na houby", abych nebyl sprostý. Tak velké bylo zklamání toho, kdo vložil do pokojného vztahu naději proti osamocení.

Ježíš však ví, že může počítat s přítelem v branách Jeruzaléma. Tam na hranici zmatků, politických a náboženských bojů, prohnaností zákoníků a farizeů, bezcitných rozhovorů a ustavičných proseb nejistých zástupů. Lazar je tam se svým příbytkem, se svými sestrami a se svojí moudrostí. Dnes večer jdeme k Lazarovi. I s dvanácti učedníky. Kolik jen hladových krků!

Jednoho dne však přišla znepokojivá zpráva, že Lazarovi je zle. Obvyklá milosrdná polopravda, která nemá důvěru v ty, jimž je určena. Ježíš se nenarodil včera, ví, že Lazar je mrtev. Nicméně se vrací do Judeje, aby se vyhnul vojákům, kteří již po něm šli.

Poté se však objevuje v závěru pohřebních obřadů Lazara, tváří v tvář osudové neodvratnosti, na kterou si musíme tak či tak zvyknout. Tam potkává Martu a Marii. Tentokrát nikoliv zaneprázdněné či kontemplující, ale spolu s ostatními lidmi plačící, mezi bolestí a očekáváním. Lazara moc miloval, říkají o Ježíšovi lidé. To, co se pak stalo, již dobře známe: "Lazare, vyjdi ven!" Krutě zapáchající mrtvola se objeví u vchodu hrobky a začne v ní proudit život.

Mít takového přítele, to je za všechny prachy! Ježíš ti dokáže říkat stále a všude, i při tvé smrti smrťoucí: vyjdi ven, já tě v tom nenechám, mé přátelství neskončí nikdy. S tím můžeš počítat. Tak pro tebe začíná i tvůj největší přestupek: vítězství nad smrtí. Toto byl jen odvar toho největšího přestupku: Ježíšova vzkříšení.

 

Ježíš nám nabízí nejvyšší důkaz svého přátelství k nám: smrt na kříži

Nemůžeme nepřipomenout onu poslední večeři, kterou Ježíš uskutečnil se svými apoštoly v místnosti v horním patře, kterou jsme později nazvali večeřadlem. "Začínají se pro mne dít velké věci, těžké a rozhodující. Je tu něco definitivního, v mém životě se schyluje k závěrečnému obratu. Mohli byste si myslet, že tím končí moje svoboda, mé přátelství k vám, že realita je větší než já, že události jsou hrou slepého a nesmyslného osudu, že lidská zloba mi připravila léčku, kterou nečekám. Cítím se jako syn Izák, který se svým otcem vystupuje na horu Moria, ale na rozdíl od něj jsem si vědom toho, co se mi stane. Už jsem si ve svém životě mnohokrát kladl jeho bezelstné otázky: otče, je tu oheň, je tu oltář, je tu dřevo, ale kde je oběť? Necítím se jako přinucená oběť, ale jako oběť darovaná. Kvůli této večeři se chci skutečně nechat zničit. A ty, Jidáši tam vzadu, tys mě následoval, abys změnil tento svět? Ano, této noci se svět skutečně změní. Ale ne tak, jak si to představuješ ty. Je tady něco většího, co se vám pokouším vysvětlit. Bůh, můj Otec, se obrací dokonce sám proti sobě (srov. Deus caritas est 12), aby vás zachránil. Nevymýšlejte si nesmysly, abyste mi v tom zabránili."

Jidáš sází peníze na svůj účet. On se té večeře účastní, ale jeho srdce je již daleko. Na tu naléhavou a rozhodnou otázku "I vy chcete odejít?" neodpověděl s Petrovou bezelstností: "Co to povídáš? Myslíš, že máme kam jít, že nám snad někdo jiný nabídne plný život jako ty?" Jidáš již tehdy odešel, jeho srdce odešlo. Nejpoctivější otázka, kterou si může mladý člověk položit, je: nakolik je Ježíš mým přítelem?

Kristova smrt na tuto otázku odpovídá ve velkém stylu. Apoštol Pavel říká: "Stěží se najde někdo, kdo je ochoten zemřít za spravedlivého; možná se někdo odhodlá zemřít za dobrého člověka. Ale Bůh ukazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme my ještě byli hříšníci." Též Bůh Otec je zahrnut do této bolesti. Kříž není zátěž, kterou předává Synovi. Je to bolest, kterou přijímá on sám ve svém otcovském srdci.

Ale nakolik je Ježíš mým přítelem? To je otázka, kterou si klade mladý člověk, když myslí na budoucnost, když musí snášet nepochopení, utrpení a bolest, když ztratí veškerou naději pro svou budoucnost, když se cítí iritován svými hříchy a nedokáže z nich vyjít, když ztratil všechnu svobodu v rozhodování o sobě a svém životě.

Jak mě miluje Bůh? Ježíšovým posláním bylo odpovědět na tuto otázku. Strávil celý život tím, že nás učil, že naše odpověď je chybná, dokud nepochopíme, že Bůh je náš táta, který nás nekonečně miluje. Ježíš ani na kříži nepřestává hlásat, že Bůh nás miluje víc než si dokážeme představit. To je ta dobrá zpráva, kterou je třeba nechat explodovat v dnešním světě; to potřebují slyšet mladí v každém okamžiku svého života. Je falešné mít za to, že Boží lásku je třeba si získat, že Boží požehnání lze koupit. Žádné lidské "ne" nemůže nikdy změnit Boží "ano" vyslovené v Ježíši. Žádné lidské "ne" nemůže změnit Boha. Ani ta největší zrada.

Právě kvůli tomuto hlásání ho zlikvidovali. Ježíš nám chtěl jenom toto. Ukázat nám své přátelství, říci, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za bratry. Jenže toto tvrzení jde proti pouhému dobráctví, proti každému využívání a zneužívání Boha, jak je předvádějí lidé, a to i ti z církve. Včera i dnes.

"Nechtěl se ukazovat, protože se ho snažili zabít" (Jan 7,1). "Svět mě chce usmrtit, protože tvrdím, že svými činy vzdoruje Bohu" (Jan 7,7).

Proti němu propukla všechna lidská zloba. Tento nemilovaný milující nás však nepřestal milovat. Na kříži nejvíc. Co jiného měl ještě vymyslet, aby nám řekl jasněji, že chtěl být jen svědkem nezištné Boží lásky? Zakusil nesmírnou bolest kvůli bičování, hřebům, probodení boku, smrtelnému zápasu. Ale to je nesrovnatelné s utrpením jeho srdce nepochopeného, odmítnutého, zrazeného. Byl to právě Petr, kdo mu dal ránu z milosti. Otázkou se tedy stalo: Nakolik Bůh miluje zrádce? Petr pochopil, že odpověď je provždy tato: Bůh miluje i zrádce víc, než si jen dovede představit!

Jidáš však tuto odpověď nechtěl slyšet. Šel se oběsit, protože neuvěřil v Ježíšovu lásku. Petr hořce zaplakal, protože pochopil její velikost a povstal díky tomu k novému životu.

 

Každé přátelství může dojít až k Němu

Je tu někdo, kdo přijme tuto výzvu?

Tato výzva se obrací ke každému člověku, který udělal byť jen minimální zkušenost s Kristem a byl jím osloven. Dokážeš se stát nositelem této pravdy? Cožpak jsi nikdy nevedl "zvláštní" niterné nebo bláznivé řeči o velkých životních otázkách se svými přáteli? Cožpak jsi nikdy přátelům nevyprávěl o nějaké pěkné zkušenosti týkající se náboženství?

Možná se ti stane, že budeš jednou mluvit se svým přítelem a budeš mu moci říci, že jsi udělal objev, který ti změnil život:

"Viděl jsem Ježíše! Vzpomínáš si na ten večer, kdy jsme si dali pár piv, kolik stupidního jsme toho napovídali? Vzpomínáš na ty zoufalé otázky, které jsme měli na pohřbu v ten černý pátek? Nebo na ty noci, kdy jsme se vraceli z našich dobrodružství, poté, co jsme si dělali iluze, že jsme našli maximum štěstí? Zdálo se nám, že jsme udělali vše pro to, abychom ucpali tu díru v duši, a přitom se nám otvíraly propasti. Asi se ti to nebude zdát pochopitelné, ale já jsem to dnes objevil. Myslel jsem si, že to je iluze, protože to není poprvé, co jsem narazil na obchodníky se štěstím, ale tentokrát je to skutečně On: našel jsem smysl, cestu, zvláštní odpověď. Odpověď, která probouzí stále větší žízeň a stále větší štěstí. Je to přímo horský výstup, který si mi líbí, protože se ještě necítím na důchod. Je to Ježíš. Nedokážu ti ještě odpovědět na všechny otázky, na které by ses mě mohl ptát, ale tu radost, kterou konečně prožívám, nemůže nikdo zpochybnit. Myslím na něj podobně, jako někdy myslím na tebe, když jsem sám, ale tohle je mnohem větší věc. Tvé přátelství je výborné - udrželo ve mě totiž chuť a touhu, kterou teď cítím stokrát víc pro Něj."

 
Přeložil Jiří Pešek